Pořád dál...

5. listopadu 2010 v 8:41 | Vítr |  Cesta draka


                                      Cesta pomalu stoupá a mírně se stáčí kolem bezedné propasti samoty a šílenství. Pomalu mne provádí skrze rozbahněný, skalami obklopený vrchol kopce a pak, předemnou rozvírá náruč nový obzor. Stojím a nevěřícně zírám... Cítím jak se mi podlamují kolena a celá má výstroj, jako by byla náhle z olova. Usedám na balvan u jejích nohou a cítím jak mi po prachem pokrytých tvářích stékají slzy. Mám jistě vidiny, sladké a bolestné mámení, které mi zřejmě způsobuje má nekonečná únava a beznaděj. Vidím před sebou svou slunečnici, svou princeznu. Namáčí do stříbrného džbánu bělostný šátek a otírá mi prach a slzy z mých tváří. Cítím chlad vody a dotyk jejích ruček, celý se roztřesu a pomalu stahuji svou obrněnou rukavici a jemně uchopím bělostnou krajku jejích šatů... bože to není sen! To není bláhové mámení šílené mysly!! Má paní, pá princezna stojí tu předemnou  a z jejích úst zaznívá  šepot:" Našel jsi mne můj ritíři, našla jsem Tě, už jsme spolu, ta cesta je teď naše...společná. Budu stát po Tvém boku i v nejtěžších bojích a budu chladit Tvé rozpálené čelo Budu bdít nad Tvým spánkem a ty se budeš bít se vším, co ce nás pokusí na naší cestě zastavit. Čeká Tě můj ritíři ještě mnoho bojů a bitev, ale těď když jsem Tě konečně našla, jimi budeme procházet spolu. Již nikdy nebudeš sám, jsem tu a každý den najdu pro svého bojovníka klidný dům a bezpečný přístav, suchý kout na přespání a pohár horkého vína...jsem tu lásko a již nikam nepůjdu." Dívám se jí do očí a cítím příliv nových sil,  je tak krásná, je tak spanilá, působí tak křehce a přeci je tady! Dokázala najít cestu, sem do mého světa, do mé duše, do mého srdce. Miluji jí. Zvedám se a beru jí do náruče, objímám její útlý pas a vnímám její křehkost. Pomalu začínám její tváře pokrývyt drobnými polibky." Ponesu Tě třeba až na kraj světa, ve své náruči lásko."... malounko se odkloní, položí mi dlaně na ramena a pohlédne mi do očí. A s nevinným úsměvem a lehkým údivem povídá:" Ale to není třeba miláčku, vzala jsem nám koně..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ztracenablogerka ztracenablogerka | Web | 5. listopadu 2010 v 9:26 | Reagovat

tak na něco takového čekám už dlouho, princ asi neexistuje, a když tak asi ne pro me, ale o něčem takovém si snad aspoň můžu dovolit snít...jenže snít je strašně daleko od reality a snům už pomalu přestávám věřit, už mi nestačí!!

2 ztracenablogerka ztracenablogerka | Web | 5. listopadu 2010 v 18:11 | Reagovat

jak moc je tedy to co pises pravda? vim, nemela bych se ptat a asi mi ani neodpovis,což pochopim, ale stejne se chci zeptat

3 ztracenablogerka ztracenablogerka | Web | 5. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

ale jak se žijí sny?? jestliže bych měla uvěřit na draky, na to co píšeš, musela bych věřit i na prince a princezny, jenže jak věřit v téhle realitě něčemu,co je krásné a zároveň tak nedosažitelné?? chci uvěřit, jenže díky tomu, že stále věřím nebo se alespoň pokouším uvěřit si vlastně ubližuju, protože realita se pak jeví ještě tvrdší než je! věřím na prince a pohádky a nenacházím ani hodného princova podkoního a mezitím, v tom čekání a chránění toho "princeznovského" co ve snad někde je, pro toho mého prince, mi třeba utíká život mezi prsty...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama