Listopad 2010

30.11.2010

30. listopadu 2010 v 8:08 | Vítr |  Diary

                                   Kde má člověk hranice zoufalství? Kam až může zajít bolest? Jak dlouho to budu muset ještě snášet? Každý kdo mě zná, by o mě řekl, že jsem "v pohodě" že se "mám dobře" jsme pořád"veselý" a když má někdo trápení, tak dokáži pomoci a najít lék skoro na vše . Tak mne zná většina lidí. Mám srde plné pochopení pro druhé a nikdy neváhám pomoci tomu, kdo to potřebuje. Všichni co mne znají by vyjeveně koukali najít tenhle můj tajný koutek. Takhle mne nikdo nezná, nikdo neví o bolesti která odedávna provází můj život. Nikomu neříkám o svých citech a trápeních. A spoustu toho neví ani moji nejbližší. Pro všechny jsem ten silný , u kterého je možné, se dovolat rady či pomoci. Mám pocit, že se mi nedostává sil na další každodenní boj o přežití v tomto podivném světě. Každý večer, jako bych umíral a každé ráno, jako bych se znovu rodil. Mám dvě bytosti kterým se svěřuji skoro se vším, ale někdy je tak těžké přiznat svá selhání, své chyby. Je tak těžké prosit o polibek o trochu něhy. Bojovat o každou kapku citu. Píši, že "mám", ale pravda je taková, že vlastně nemám nic. Jen svou touho a láskou nemocné srdce a bolavé udřené ruce. A pak tenhle podivný neexistující svět, kde smím říci co cítím , kde sam ještě pořád schopen udržet meč a bojovat s hrůzou ve své duši. Dokud budu schopen "bojovat" v tomto  svém vnitřním světě, budu přežívat i v tom vašem "reálné" . Pořád mám tolik snů a představ o své budoucnosti, pořád ještě cítím, že mám pro co žít. Jen mi docházejí síly stále rychleji . Dřív mi stačilo na obnovení sil prožít něco krásného, co mne naplnilo nadějí a energijí do dalšího boje a na dlouhé týdny. Dnes cítím, že mi dochází síly už po pár dnech. A to mne děsí. Jak dlouho bude trvat, než to přestane fungovat úplně. Denně otvírám oči s myšlenkou na své lásky a na to, že je zklamu, že nedokáži nic z toho co jsem přísahal splnit. Cítím spalující touhu, bezmoc a zoufalství....

otázky...

30. listopadu 2010 v 7:41 | Vítr |  Cesta draka

                                   Cesta je nejtěžší za noci. Mel by spát a nabýrat nové síly do dalšího střetnutí, ale nemůže usnout a tak kráčí dál a noční vítr mu žene do očí mokré, sněhové vločky. Lepí se mu na řasy a tváře a pomalu pokrývají jeho zbroj. Bláto pod nohama se dávno změnilo v ledovou tříští pokrytou břečku a staré boty ji propustily do svých útrob. Je k smrti unavený a moc by si chtěl zalézt někam pod strom a zahrabat se do spadaného listí a usnout. Hlavou mu však víří tolik myšlenek, že nemůže spát. A tak jde pořád kupředu a snaží se prodrat těmi všemi myšlenkami co ho zžírají. Pomyslil na to, jaké by to bylo, stanout proti svému draku a nezvednout na svou obranu ani meč, ani štít.  Prostě jen stát , azavřít oči a počkat. Myslel na dračí ohěň a na to, jaký chlad cítí ve svém srdci, dokázal by jej zahnat? Má vůbec smysl bojovat proti něčemu tak strašnému, tak nelidskému? Není lepší padnout v tom boji, než se snažit o vítěztví? Ví moc dobře, že ráno bude muset porazit dalšího draka, další příšeru, co už teď ve svém doupěti tančí výtězný tanec...
                                   Kalný pruh světla na východním obzoru, mu prozradil, že je již ráno. Prokřehlou rukou si uvolnil meč a rozhlédl se po krajině, kterou to bledé světlo počínala vykreslovat z noční tmy. Přímo proti němu, uprostřed cesty však kus noční temnoty zůstal. Vytáhl meč a vyslal k neby tichou, krátkou modlitbu "Bože dej mi sílu" a vykročil. Temnota před ním se pohnula. Rozeznal proti obzoru pár křídel a ostnatou hlavu. Pak ranní ticho rozerval dračí řev....

..Návrat...

29. listopadu 2010 v 11:22 | Vítr |  Cesta draka

                                           Vybral cestu v levo a ve spěchu vyrazil. Po pár dnech stojí na stejné křižovatce a pokouší se od všeho utéci cestou v pravo, bloudí v nepřehledných mlhách a volá svou princeznu na pomoc, ale nikdo neodpovídá.... dnes vidí, že je opět na počátku a předním leží známá křižovatka. Pomalu ho opouští síly a kleká do ledového bahna, otáčí tvář k neby, odkud na něj dopadají nekonečné proudy deště.
                                          Ze ztuhlosti a odevzdaného čekání na náruč posledního spánku, jej vytrhně známý řev jeho dávého nepřítele. Posměšně výtězný řev obludného draka, co cítí, že vyhrál. Rytíř otvírá ústa a poliká ledovou vodu, pomalu zvedá ruce a vytírá si déšť z unavených očí. Zvedaje se, hledá očima svou odloženou zbroj. Koružková košile ho při oblékání škrábe a rozdírá mu přez chatrnou košili kůži na ramenou. Připnul si meč a zaposlouchal se do vzdáleného řevu bestyje. Z vítězného řvaní je vzteklý zuřivý křik. Unaveně se usmál , drak poznal, že je opět na své cestě. Boj ještě nezkončil. Rytíř narovnal záda a vykročil směrem ke vzdálenému obzoru za kterým čeká neznámá budoucnost a další boj. Nemůže opustit svou cestu, ten úděl je mu přisouzen na vždy. Občas mu bude snad dopřáno trochu klidu na odpočinek a nabrání sil. A je celkem možné, že občas zažije i okamžik štěstí, ale ta cesta, té se již nikdy nezbaví.

...jen vítr...

23. listopadu 2010 v 11:24 | Vítr |  Cesta draka
                                            ... již bylo řečeno vše.
Není co napsat. tady příběh přestává být příběhem a stává se všedním životem. Už záleží jen na hrdinech příběhu, ať jmenovaných či zkrytých, zda bude ta obyčejně lidská část mít nějaké pokračování.
                                        ....tak tedy naposledy: stál na počátku neznámé cesty. Začínala velkou křižovatkou a vše co bylo před ním tonulo v mlžném oparu. přemýšlel kudy se vydá dál. Stál, jako by čekal na cosi, co mu naznačí směr...možná na někoho, nevěděl a tak zavřel oči a po slepu vyrazil vpřed... ...jen vítrr si ještě chvilku hrál se starým pláštěm kterým ten člověk přikryl omšelou zbroj a otupený meč....

.. bezradnost..

10. listopadu 2010 v 9:00 | Vítr |  Diary

                                     Hledím na prázdnou stránku a jsem bezradný. Mám asi problém a nevím jak ho řešit. Poraď te prosím. Poraďte, jak říci tomu kdo je mi nejdražší a nejblíše mému srdci, že mne někdy bolestivě zraňuje. Že někdy říká věci které nechápu a které mne velice bolí...poraďte jak říci takovou věc a nezranit též. Jak se taková věc říká aby neurazila? Prosím velice si vážím našeho přátelství a citů co mezi námi klíčí. Někdy si připadám jako na minovém poli, nevím jak dál a tak raději mlčím, protože každé další slovo může být tím co odpálí pomyslnou minu. A navíc si ani nejsem jistý, zda si to vše tak trochu nenamlouvám... třeba je to jen moje špatné chápání některých nevyřčených věcí... mám riskovat a mluvit o tom? Nebo je lepší dál mlčet a brát to jako daň za možnost být alespoň občas po jejím boku ...moc mi na ní záleží a nchtěl bych ji zklamat...Poraďte mi prosím...

...večer...

6. listopadu 2010 v 23:24 | Vítr |  Cesta draka


                                                        Malý pokojík zájezdní hospody, čistá postel a v krbu, jasným plamenem hoří borová polena. Tichý praskot ohně naplňuje místnost spolu s vůní hořící priskyřice. A ještě dvě vůně mi omamují mé smysly... vůně silného, horkého vína stoupající z poháru co jsi mi přinesla a jemná vůně tvých něžných vlasů jež mne šimrají na rameni, kam sis položila hlavu, vteřinu před tím, než jsi usnula princezničko. Vyprávěl sem Ti jeden ze svých příběhů a ty jsi tak tiše poslouchala až jsi usnula. Bojím se pohnout abych Tě nevzbudil. Jsi tak sladká když spíš. Pozoruji jak pravidelně dýcháš, jak se ti bělostná košilka na prsou zdvíhá s každým nádechem, kloužu pohledem po křivce Tvého boku a stehna. Pozoruji jak odlesky plamenů tančí na sametové kůži Tvých paží... Tolik Tě miluji princezničko. Cítím jak se mi klíží oči a pomalu kloužu do náruče spánku... Jsem doma...

Pořád dál...

5. listopadu 2010 v 8:41 | Vítr |  Cesta draka


                                      Cesta pomalu stoupá a mírně se stáčí kolem bezedné propasti samoty a šílenství. Pomalu mne provádí skrze rozbahněný, skalami obklopený vrchol kopce a pak, předemnou rozvírá náruč nový obzor. Stojím a nevěřícně zírám... Cítím jak se mi podlamují kolena a celá má výstroj, jako by byla náhle z olova. Usedám na balvan u jejích nohou a cítím jak mi po prachem pokrytých tvářích stékají slzy. Mám jistě vidiny, sladké a bolestné mámení, které mi zřejmě způsobuje má nekonečná únava a beznaděj. Vidím před sebou svou slunečnici, svou princeznu. Namáčí do stříbrného džbánu bělostný šátek a otírá mi prach a slzy z mých tváří. Cítím chlad vody a dotyk jejích ruček, celý se roztřesu a pomalu stahuji svou obrněnou rukavici a jemně uchopím bělostnou krajku jejích šatů... bože to není sen! To není bláhové mámení šílené mysly!! Má paní, pá princezna stojí tu předemnou  a z jejích úst zaznívá  šepot:" Našel jsi mne můj ritíři, našla jsem Tě, už jsme spolu, ta cesta je teď naše...společná. Budu stát po Tvém boku i v nejtěžších bojích a budu chladit Tvé rozpálené čelo Budu bdít nad Tvým spánkem a ty se budeš bít se vším, co ce nás pokusí na naší cestě zastavit. Čeká Tě můj ritíři ještě mnoho bojů a bitev, ale těď když jsem Tě konečně našla, jimi budeme procházet spolu. Již nikdy nebudeš sám, jsem tu a každý den najdu pro svého bojovníka klidný dům a bezpečný přístav, suchý kout na přespání a pohár horkého vína...jsem tu lásko a již nikam nepůjdu." Dívám se jí do očí a cítím příliv nových sil,  je tak krásná, je tak spanilá, působí tak křehce a přeci je tady! Dokázala najít cestu, sem do mého světa, do mé duše, do mého srdce. Miluji jí. Zvedám se a beru jí do náruče, objímám její útlý pas a vnímám její křehkost. Pomalu začínám její tváře pokrývyt drobnými polibky." Ponesu Tě třeba až na kraj světa, ve své náruči lásko."... malounko se odkloní, položí mi dlaně na ramena a pohlédne mi do očí. A s nevinným úsměvem a lehkým údivem povídá:" Ale to není třeba miláčku, vzala jsem nám koně..."

Pýcha a předsudek...úryvek...

3. listopadu 2010 v 23:31 | J. Austenová |  Citáty
"... Utají-li žena tak znamenitě své city i před tím, komu patří, může se stát, že propase příležitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, že o tom lidé nezvěděli. Myslím si, že každý vztah roste i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a že není moudré k tomu nepřihlédnout. Je přece možné projevit zájem - přirozeně, že dáváme některým lidem přednost před jinými - ale málokdo má odvahu doopravdy se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní. ..."

...ten třetí se mi šklebí do očí

1. listopadu 2010 v 7:54 | Vítr |  Cesta draka


                                                         ... představte si tu nejodpornější věc co dokážete. Přidejte k tomu zradu a podlost, své vlastní zoufalství a beznaděj. Spoustu slizu a jedu, špínu apotměšilé zlo, před kterým se lze jen těžko bránit. A teď té hrůze dejte podobu draka. Tomu se dnes musím postavit a obstát. Pokud prohraji dnešní boj, stratím roky života i nadějí, stratím kus budoucnosti a jakobych si odřízl kus masa z vlastního těla. Nejhorší je, že nemohu vyhrát. Už jsem stímto drakem několikrát bojoval. Vždy mu odetnu pár hlav a on zaleze kamsi do hlubin temnoty a já v domění, že tam pojde zapomenu a žiji dál. Vždy po pár letech se ale vrací. Co bylo odťato opět dorostlo a zesílilo. Je to stělesněné šílenství a mne pomalu stravuje betnaděj a malomyslnost. Už mne napadlo, že to prostě vzdám, ten odporný tvor mne totiž nehodlá zabít jen mne chce mučit a týrat. Dohnat mne k šílenství a tomu abych se zabil sám. Pak bude spokojený a zmizí.
                                                           Cítím ho, je tam někde venku... obchází a čeká. Je netrpělivý. Ví že musím přijít a ví že o něm vím . Mučí mne svou přítomností a řve své sprosté výzvy. Dnes před něj předstoupím a bude to naposledy. Buď ho zabiji a nebo se vzdám. Půjdu beze zbroje a štítu, jen meč si vezmu a bílou košili a myšlenky na ty co miluji a vzpomínky na chvíle štěstí. Stěmi chci zvítězit nebo padnout. Pro dnes se loučím má sladká princezničko...bude mi chybět Tvá spanilá ručka...