Ranní ...

26. října 2010 v 6:30 | Vítr |  Útržky...

                                                  
                                                      Jako každé ráno, jsem včera vyrazil směrem ke svému pracovišti. Je to opravdu jen pár kroků a tak chodívám pěšky. Kráčím polotmou osvětlených uliček maloměsta s očima upřenýma k temné obloze nademnou a pozoruji hvězdy. Lehký, ranní větřík mi rozevlává kolem čela pár neposlušných pramenů vlasů a já jdu s očima plnýma odlesků, těch nebeských jiskřiček. Až tiché, křupavé praskání, pod podrážkami mých, těžkých pracovních bot, mne upozorní na to, že je něch špatně. Odtrhuji oči od toho úžasného, nebeského divadla a hledím před sebe do nekonečné tmy. Pomalu se otočím, pár desítek metrů za mnou svítí poslední lampa...
     .... vracím se a je mi jako bych strácel cosi neskutečně vzácného. Ještě se otočím do setmělých polí a pozvednu zraky k těm blýskavým  hvězdám.... jednou přítelkyně mé vzdálené, jednou zapomenu úplně a budu jen váš. Jednou se již neotočím spět a půjdu jen za vaším třpitem, až tam do nekonečné dáli. Stále půjdu tou hranicí noci a dne, bude stejná hodina a bude stejná minuta. Půjdu tou mrazem jiskřivou trávou, v té kapce zmrzlého času a budu již na věky váš...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama