Říjen 2010

Výkřik

31. října 2010 v 7:02 | Vítr |  Cesta draka


                                                     ... opět před dračí slují, opět na cestě , nad hlavou pusté, špinavě šedé ráno. Nohy se mi třesou únavou a kroužková zbroj mne tíží svou tlačí k zemi. Meč, coby hůl mi pomáhá stát a já křičím do nekonečného úsvitu: "princezno moje přespanilá, Tvůj ritíř je na konci sil! Tvůj jediný polibek by mu sílu vrátil.... dodal naděje a chuti do dalších chmurných těžkých dní."
                                                     Chtěla jsi být součástí mého života. Chtěla jsi znát i mé bolesti a trápení, zde jsou některé z nich lásko, bolest stýskání, bolest touhy bolest ztracené naděje...prosím pomoz mi opět vstát, pozvednout meč a štít ve Tvých barvách! Vrať mi sílu a naději... jediný polibek ze tvých přesladkých, přeněžných rtíků...
                                                      Vím, že je to jen výkřik do šera a ačkoli mu zoufalství dodává síly, nemůžeš jej zaslechnout. A kdyby přeci, není ve Tvých silách to volání vyslyšet.... Neboj se princezničko o svého ritíře, on ty obludy přemůže nakonec všechny a na své osamělé pouti bude za ranních rozbřesků vyhlížet lány slunečnic a za večerního šírání pátrat v houstnoucích stínech po hřejivém záblesku okna čekajícího na osamělého poutníka...
                                                      Teď sklopit hledí a pozvednout meč a bojovou píseň na rtech a vpřed a v před a vpřed!!!!

boj...další...

30. října 2010 v 19:01 | Vítr |  Cesta draka
                                                         19:01

                             Stojíce před dračí slují, přemýtám. Vím, že musím do vnitř a bít se s drakem. Vím moc dobře co mne uvnitř čeká, dělal jsem to již tolikrát, že už ani nevím... Měl bych být v klidu, na draky jsem vlastně odborník, tak proč tentokrát váhám? Je to hloupé, jsem totiž tak unavený, že se sotva držím na nohou a moc dobře vím, tentokrát jsou v této sluji hned tři draci. Tři saně tak odporné , že je mi mdlo jen na ně pomyslím. Dnes večer mne čeká první, zítra druhá a v pondělí třetí. Pak už bude snad na chvilku klid... no nevím, pohled mi utíká do šeřící se krajiny za jeskyní. Myšlenky se pomalu rozutíkávají ke šťastnějším chvílím a okamžikům, jež občas lemují mou cestu. Prudkým pohybem hlavy odháním dotěrné myšlenky a potěžkám svůj meč v dlani. Poslední myšlenky těm pro něž to vše dělám a pomalu vykročím v před ke sluji... tři dny, tři draci, tři bitvy, které  mi připravila tato cesta...bože jen kdyby mne netížila tak únava, jen kdyby mne před tím šílenstvím pohladila Tvá dlaň po tváři, jen kdybys mi mohla dát polibek před tím bojem co mne čeká. Nabral bych sílu z těch dotyků a bojoval s lehčím srdcem...
                                S tichým povzdechem pomalu mířím do temnoty před sebou...

                                                          20:47

                                Sedím na kameni a stírám si pot z očí, u nohou mi leží pár očazených dračích hlav, hledím do jejich prázdných očí a pomalu nabýrám dech... raněná obluda někde v hlubinách jeskyně vztekla řve a chystá se mi oplatit bolest jež sem jí způsobil. Slyším jak skřípou drápy po kamení ... jo, tak zase na nohy  a do střehu...

                                                          22:35

                                 Vykonáno jest. Dnešní příděl oblud je vyčerpán a další musí počkat do zítřejšího rána. Pozvednutím meče Vás zdravím má paní, to pro Vás řvala tahle dračice dnes naposledy, to pro Vás jsem se dnes opět bil... klaním se má paní Váš ritíř jde unavený spát...

Halloween ...

26. října 2010 v 7:04 | Vítr |  Útržky...


                                         Stojím u hrobu svého dědečka a dívajíce se do třepotavého plamínku jediné svíčky popíjím pivo. Cítím jak kolem občas někdo potichu projde, někdy spěšné kroky ve spadaném šustícím listí a někdy jen takový pocit, že někdo prošel blízkou pěšinkou mezi hroby. Pohrávám si s myšlenkou, že se otočím a pozdravím, ale pak mne napadne...bylo by vůbec koho? Je přeci svátek mrtvých a nějak se mi nechce nutit svůj mozek do vymýšlení "logického"vysvětlování těch různých zvuků. Tak tam stojím a ucucávám z plechovky a vzpomínám na člověka, co tu předemnou leží. Vzpomínám na dny kdy jsem mu jako malý sedával na klíně a on mi vyprávěl o svém dědečkovi a jak mu on vyprávěl o tom svém. Myslím na to, jak takhle jednou budu sedět se svými vnoučaty já a budu vyprávět jim a napadá mne, že je v té myšlence ukrytý kus nesmrtelnosti. V tom kdesi, ze vzdáleného sídliště zazní rachot odpalovaných petard. Možná je to jen síla sugesce a nebo si se mnou pohrává vítr, ale mám dojem, že slyším i smích a pokřik dětí... ajo, děti slaví Halloween, myšlenky se rozbíhají novým směrem a mne tak napadá, zda i tyto děti mají někda své dědečky a babyčky a zda jim vyprávý o svých předcích a o jejich Svátku mrtvých. Zda urostřed těch oslav a dýní a masek a cukrátek mají čas si na všechny ty co tu byli před nimi vzpomenout. Nevím snad se ty dvě tradice nějak spojí, možná... nevím. Ještě jeden lok a polovinu mám vypitou, druhou půlku piva pomalu vylévám na hrob, jako každý rok, jako každé Dušičky, tak i letos jsem byl se svým dědou "dát jedno". Je to vlastně jediný člověk se kterým tak říkajíce chodím na pivo, víte, mě totiž pivo vůbec,ale vůbec nechutná....

Ranní ...

26. října 2010 v 6:30 | Vítr |  Útržky...

                                                  
                                                      Jako každé ráno, jsem včera vyrazil směrem ke svému pracovišti. Je to opravdu jen pár kroků a tak chodívám pěšky. Kráčím polotmou osvětlených uliček maloměsta s očima upřenýma k temné obloze nademnou a pozoruji hvězdy. Lehký, ranní větřík mi rozevlává kolem čela pár neposlušných pramenů vlasů a já jdu s očima plnýma odlesků, těch nebeských jiskřiček. Až tiché, křupavé praskání, pod podrážkami mých, těžkých pracovních bot, mne upozorní na to, že je něch špatně. Odtrhuji oči od toho úžasného, nebeského divadla a hledím před sebe do nekonečné tmy. Pomalu se otočím, pár desítek metrů za mnou svítí poslední lampa...
     .... vracím se a je mi jako bych strácel cosi neskutečně vzácného. Ještě se otočím do setmělých polí a pozvednu zraky k těm blýskavým  hvězdám.... jednou přítelkyně mé vzdálené, jednou zapomenu úplně a budu jen váš. Jednou se již neotočím spět a půjdu jen za vaším třpitem, až tam do nekonečné dáli. Stále půjdu tou hranicí noci a dne, bude stejná hodina a bude stejná minuta. Půjdu tou mrazem jiskřivou trávou, v té kapce zmrzlého času a budu již na věky váš...

dvojjedinnost bytí

24. října 2010 v 13:21 | neznám... |  Citáty
Two images, only one frame,
one body, but two names,
two wicks, one candle,
two souls, one heart.

24.10.2010

24. října 2010 v 6:53 | Vítr |  Diary
                                    Prsty se zastavily nad klávesnicí, cítím lehké chvění a nedočkavé napětí, jen, jen se rozeběhnout po těch černých čtverečcích plastu, pokrytých bílými simboly....Ne, teď ještě ne. Jdu za pár minut do práce a tak musím vydržet do večera. Pak popustím uzdu své fantasii a prstům povolím roztančit se po klávesách.

20.10.2010.

20. října 2010 v 21:17 | Vítr |  Diary

                                     Stěžoval jsem si včera, že byl špatný den??  Jaký jsem byl hlupák, netušící, že příjde dnešek a bůh mne za to rouhání potrestá. Dnešek byl desetkráte horší včerejška!!

úterý 19.10.2010

19. října 2010 v 19:59 | Vítr |  Diary
                                       Některé dny bych raději zaspal. Dnešek byl opravdu jako ze zlého snu. Tedy alespoň pro mne. V práci bylo takové malé peklo, odešla mi kolegině a šéf chtěl po mě výkony za dva a dost se rozčiloval, jak to že to nejde, protože jemu by to určitě šlo(zajisté je vám jasné, že to nikdy ani nezkusil). Pak si vymyslel mimořádnou poradu asi na dvě hodiny, kde se neprobralo nic důležitého a vlastne ani nedůležitého, jen si tam dvě hodiny léčil svůj "napoleonovský" komplex a pak na místo aby sme šli domů se ty dvě hodiny muselo nadělávat. Další problém vznikl tím, že musíme na poradách vypínat mobil a po té "poradě" jsem byl tak naštvaný, že jsem ho zapoměl zapnout a poje žena se mi nemohla dovolat kde že tak dlouho jsem a já byl tak zabrán do práce, že jsem si na nějaký mobil ani nevzdech. Jsem už pár dní pekelně unavený a tak je mi neustále zima a prostě jsem chtěl být už doma, jenže na mne před firmou čekala žena s naší malou dcerkou a pěkně mne sjela kde že sem a proč jí nezavolám... a jak se říká , jsou věci které nevysvětlíš... jel jsem dvacet kilometrů omrknout jednu zakázku na další práci (vedlejšák)  a žena měla vzít klíče...mno až tam zjistila, že je zapomela.... přísahám že jsem se začal smát, takový ten smích těsně před zhroucením. Nakonec jsem lezl přez plot a ani jsem si moc nenatloukl při seskoku na druhé straně jen ta dlaždice na kterou jsem došlápl byla jaká si uvolněná a kotník mi to teď lehce připomíná na každém kroku.... do večera jsem měl narvanou dílnu zákazníky, kteří byli po celém dni unavení a naštvaní a chladili si své zlosti a vzteky na mě. No a když jsem teď usedl k internetu abych přišel na jiné myšlenky, tak jsem zjistil, že človíček na kterém mi záleží jak na vlastní ženě je asi tak ve stejném rozpoložení jako já ... tak jsem mu řekl, že se ozvu až bude lepší nálada, teď mě bolí u srdce a přemýšlím nad tím, zda jsem na jeho odměřenost neodpověděl stejně, strašně mi na té osůbce záleží a nechtěl bych se jí dotknout, ale čekal jsem aspoň kousek porozumění...některé dny bych raději zaspal...v takových to chvílích cítím jak strašně moc mi scházíš...

"dvaapadesát"

17. října 2010 v 20:40 | Vítr |  Diary


                                                        Je sladké vědomí, že jednou za čas přijedeš a já se nad Tebou skloním a v té chvíli mi zaboříš své drápky do mé kůže a já utonu, ve výřivých hlubinách Tvých očí a shořím v jasném plameni Tvé divoké vášně

Zastavení...

15. října 2010 v 17:38 | Vítr |  Cesta draka


                                                   ....čas, se opět s drásavým skřípotem zpomaluje, barvy, rozplyzlé do blátivé šedi, obtékají okení skla a zpitvořený svět, se vysmívá, svým odpudivým smíchem, mým posledním zbytkům zdravého rozumu, snažícího se udržet při sobě střepy roztříštěné reality....
                                                   Lepkavé útržkyvlhkého vzduchu pronikající do hloubky mých kostí a rozrušující samotnou podstatu soudržnosti mých buněk. Měníce se tak v další mlžné cáry, opouštějí mé tělo a samotu mého pokoje a v závanech větru jsou unášeny do prázdnoty. Do zapomění, jež jako milosrdná dlaň rozetře poslední zbytečky mého vědomí do sladké neexistence....
                                                   Až hustota mraků, vznášejících se chladným prostorem dovolí kapkám jež bývali tělem a duší básníka, dopadnout na kalnou hladinu řeky, kde spojivše se, v jediném bledém záblesku poznání, stávají se opět tělem původní bytosti a nepřirozeně pokřivená realita dává opět tvar mému okolí.. a oknu na břehu řeky, oknu plného světla a tepla, které probouzí a láká ztuhlé údy nově zrozeného těla : " přistup poutníče z kapek stvořený a najdi dveře ukryté v přítmí zdí jež mne obklopují! Přijmi pohostinství těchto stěn a přívětivé teplo mého krbu. Jsi u cíle své dnešní pouti. Zůstaň a naber sil na další lezavý zítřek, který si již chystá své ledové pařáty, aby jimi opět rozerval tvou duši na cáry..."