Září 2010

podzimní stýskání

29. září 2010 v 22:24 | Vítr |  Útržky...

                                             ...občas se přistihnu, jak sedím a dívám se z okna na nebe a pozoruji jak plují oblaka, pozoruji déšť a padající listí. Poslouchám jak vítr zpívá podzimní nápěvy. Někdy po ránu, když jdu do práce, ve tmě a sám, prázdnou ulicí a do zad se mi opírá ledový vítr, tak v takové chvíli se cítím součástí toho všeho okolo. Ztrácím pojem o čase a prostoru a stávám se tím podzimním větrem. Jsem jeh cár nicoty, duše zmítaná poryvy divokého tance přírody, která slaví  časem zrání a hojnosti, nadcházející čas ledu a ticha.....
                                            Asi na mne doléhá podzimní melancholie.... stýská se mi po lese, po vůni pryskyřice a tlejícího listí, po vůni hub a ranních mlh. Stýská se mi po chuti dešťových kapek, cezených korunami stromů, po chuti vzduchu prohřátého posledními paprsky podzimního slunce. Chybí mi jiskřivá mrazivost potoků a jezírek ukrytých ve ztichlém usínajícím lese...

Rosinanta

1. září 2010 v 22:18 | Vítr |  Cesta draka


                                                     Znáte ten příběh? O stárnoucím ritíři co vyrazil do světa v sedle své věrné Rosinanty, aby svými hrdinskými činny získal srdce své vyvolené? Určitě se Vám vybaví příběh o ritíři který bojoval s větrnými mlýny... ano určitě si to vybavujete, jmenoval se Quijot... don Quijot de la Mancha! Už si vzpomínáte? Na jeho marnou pouť za slávou a jedním dívčím srdcem? Myslím na jeho únavu z té předlouhé cesty. Na toho jeho koně a na to jak by se mi taková stará herka také hodila. Chodím po světě a můj štít je přetěžký a meč mne tluče do nohy, svou odřenou pochvou. A nohy mne bolí z těch bahnitých cest a ruka umdlévá z věčného mávání tím rezavým kusem oceli. Toužím po hřbetě té staré kobyly, která tak věrne Quijota nosila. Usedl bych do jejího sedla zavěsil štít i meč na hrušku a lehounce, jako by motýl usedl, pohladil bych její vystouplá, stará žebra, rzí pokrytou, zlomenou ostruhou. A ona, vděčná za tu ohleduplnost, by se vydala pomalým krokem starého moudrého koně, kupředu k deštivému, jak ocel šedému obzoru... pomalu se probírám ze svého zasnění a otřepávám představu o houpavém kroku koně ze své hlavy, spolu s lepkavými kapkami studeného deště a vydávám se na další pouť proti tomu nekonečnému proudu  nebeské vody a pozemsky obyčejného bahna...