Srpen 2010

pro každého...

24. srpna 2010 v 23:03 | neznámý |  Citáty

                      .....každé skutečné dobrodružství, vzniká nárazem fantazie na realitu....
                      .....všechno je možné, zázrak nebývá nikdy daleko...



Milovat, neznamená jen mít rád, milovat znamená věřit a lásku dát.Milovat je odpustit a znovu podat ruce. Milovat je rozdělit duši i srdce.Není zázrak mít rád...zázrak je MILOVAT.

Doznívání

22. srpna 2010 v 21:27 | Vítr |  Diary

                                            ...21:05, za chvilku, jen co dopíši, půjdu spát. Musím. Moc nechci, ale musím. Zítra brzy vstávám do dalšího pracovního dne a budu si muset mezi ranní návštěvou koupelny a několika doušky horké kávy mnohokráte zopakovat proč vlastně musím jít do práce. Pokouším se nemyslet na zítřek, ale na místo toho znovu prožívat uplynulý víkend. Byl asi jeden z nejlepších co jsem v poslední době zažil. Nechci aby to znělo nějak nadneseně, zažívám v podstatě docela dost pěkných výkendů, ale tento byl jaksi jiný. Přivírám oči a vrací se mi můj popolední "kočičí" pocit. Pokouším se vybavit vůně a zvuky, které celý víkend provázeli. Snažím se vzpomenout na chuť nočního vzduchu nasycenou pachy z restaurací a vůní tekoucí řeky. Na jemný šelest listí v městských parcích zdvíhaný lehounkým, nočním vánkem, který ani pozdní dozvuky městského, nočního života nedokázali úplně přehlušit. Snažím se znovu promítat do očí tu záplavu světel a barev a vzpomínám na kouzelnou Vltavu ozářenou dorůstajícím měsíce a nebe nad ní, plné tiše plujících, ohnivých lampiónú, působících jako pozdrav z bájného dalekého světa. Pozdrav, který dokáže okouzlit nádhernou dívčí duši a naplnit ji romantikou až po samý okraj. Romantikou a nadšením tak silným, že člověku začne mimoděk pokrývat tváře svými, něžnými polibky. Vzpomínám na chuť horké kávy a jiskřící, zlatavou pálenku vonící rašelinou. Vspomínám na bušící tep ve slabinách a neuvěřitelnou touhu nalpněnou spalujícím žárem a výbuch vášně zesílený šílenou nedočkavostí,  uprostřed lidského mraveniště na neskutečném místě, jenž zakrýval pouze stín na pomezí hranic dvou kuželů světla dopadajícího z rozžehnutých lamp... musím jít spát...jsem tak unavený, že mi vzpomínky pomalu splývají v nekonečný proud světel a zvuků...musím..

vrním...

22. srpna 2010 v 13:40 | Vítr |  Diary

                         .... jsem takový...no nevím jak to popsat. Prostě mám potřebu se převalovat na zádech , pěkně z boku na bok jako kočka vyhřívající se na sluníčku, chvilku po tom co si pěkně nacpala bříško u sousedů, v kleci na kanáry. Jen tak plácat tlapičkami po záblescich  slunečních paprsků a vrnět a příst a líně se protahovat. A také bych si táááhle zííívl a pomalu, blaženě přivřel víčka a jen tak lehce pochrupával... prostě mám takový neskutečně, snově, blažený pocit... vrou vrrou vrooou vrrooou.... :-))

jen tak

22. srpna 2010 v 12:33 | Vítr |  Útržky...

                                 Ahoj , někdy mám potřebu, sednout ke kompu a něco napsat. Není vlastně ani důležité co, nebo komu, nebo aby to psaní mělo nějaký reálný důvod. Prostě jen cítím potřebu psát.  A tak sednu ke klávesnici a píši a píší a ťukám a ťukám.... a většinou je z toho jen pěkný blábol o ničen a tak ho raději smaži a začnu znovu. Musím říci, že se stejným výsledkem. Tak končí jako předešlý nic neříkající výtvor. A to se může opakovat i několikrát po sobě, prostě než se té vlezlé potřeby "se vypsat" zbavím, nebo dokud mne nezačnou bolet bříška prstů... pak mám pocit, že jsem pro své psavství udělal dost a jdu spokojeně po jiné práci!
                                  Mno teď se asi divíte, co že jsem tímto výtvorem vlastně chtěl říci. Asi nejspíš nic, asi je to opět jen uspokojovací pokus pro mou psací potřebu. Ale tentokráte jej nesmaži a nechám si ho jako ukázku křížence nudy s potřebou někomu něco zdělit :-))) .

Těšení...

19. srpna 2010 v 22:35 | Vítr |  Diary

                                   Ahoj, já se strašně rád těším, na cokoliv je to v celku jedno , je spousta věcí na které se těším. A co Vy?  Už jste se někdy na něco těšily?? Hloupá otázka, já vím, ale přeci.... jistě, každý se přeci na něco, někdy těšil. Od mala se těšíme. Na máminu náruč, na svíčky na dortu, na vánoční stromeček a první sníh. Na školní výlety a letní koupání, na ... prostě je toho spousta. Mám však na mysli něco trošku jiného, takový ten pocit, který je někde uvnitř Vás. Lechtá Vás kolem pupíku a ježí takové ty jemné chloupky na páteři. To zvláštní, sladké napětí pod kůží... Napětí jenž je tak opojné,až Vás jímá závrať, způsobuje nervozní záškuby kůže plné nedočkavosti a nadšení, jaké můžeme pozorovat u hříbat ve výběhu. Těšící se člověk je plný báječných přestav, tak barevných a živých, že stačí aby jen přivřel oči a je na tom místě( čase, s tou osobou...v té situaci) na které se tak těší. Pod víčky mu náhle běží barevný fil o tom na co se tak moc těší, cítí teplo slunce za letního dne, chladivý dotek sněhových vloček vířených na sjezdovce, báječnou chuť čokolády, či hebkost kůže milovaného člověka. Nos má plný známých, sladkých vůní. Hlavu jako v oblacích a nemůže doslova dospat následujícího dne.... dne ( týdne, léta...) Nakonec, tu malou chvilku před tím, než nastane ten správný okamžik, pro příchod toho na co se tolik těšíme, tedy pár okamžiků "před", si spousta z nás vychutnává to neskutečné napětí , tu touhu "už!"  a pokud to jde ještě ten okamžik o vteřinu protáhnout, zvýšit napětí, zesílit rozkoš z toho okamžiku.... už chápete mou počáteční otázku?

18.8.2010

18. srpna 2010 v 23:08 | Vítr |  Diary


                                          ... je zbytečné chtít stále více, vždyť přeci vím, že dáváš mi vše co dát mi smíš. Je zbytečné Ti opakovat co ve svém srdci k Tobě chovám, vždyť to můžeš číst v mých očích, kdykoli se do nich zahledíš. To že smím občas býti součástí Tvého světa je pro mne ten nejkrásnější zážitek a Tvá přítomnost je pro mne největší odměna. Tak proč chci ve svém srdci víc?... ne neboj se , nikdy nepřekročím hranici kterou mi určuješ, jsem Tvůj přítel  ale občas se probudím chladem a zmatený spánkem, hledám Tvou hřejivou dlaň...

Nebojím se ničeho....(?)

16. srpna 2010 v 22:22 | Vítr |  Téma týdne
                Nebojím se ničeho, jak se dříve říkávalo, nebojím se ani čerta a nedělá mi problém přespat na hřbitově, opuštěné staré domy jsou mi dokonce něčím blízké a nevadí mi ani jeskyně a ani taková běžná tma. Dokonce říkám, že tma je přítel, jelikož tě dokáže ukrýt ve svém plášti. Celého zahalit a ukrýt před dotěrnými pohledy... Prostě by se dalo říci , že nevím co strach je... jen už by mohla moje nezdárná dcera konečně pochopit, že když má zpoždění dvě hodiny a nezavolá co se děje, tak tu asi zešedivím... nebjím se lézt na skály a vysoké stromy, ale cítím divné chvění, když si vzpomenu na to, že má moje přítelkyně koncem srpna rodit.... nebojím se sednout na koně který běžně schazuje lidi, ale jsem nervózní pokud slyším o velké nehodě na dálnici kde můj táta jezdí s náklaďákem... nebojím se stát proti nadupanému chlapovi ačkoliv je jasné že se chce prát a že to bude bolet, ale jsem podivně rozechvělý když se mi nějaká hloupá pomluva pokouší vzít to co miluji.... Ne nevím co je to strach, fakt se ničeho nebojím....jen se občas cítím nějak divně...

16.8.2010 21:47

16. srpna 2010 v 21:52 | Vítr
                                    Ahoj,  vlastně, napadlo Vás někdy, že nevíte koho zdravíte? Tak si prostě napíši "ahoj" a ani nečekám, že to bude někdo číst. Je to jedno, jak kdesi psala jedna moje přítelkyně(ona by asi moc nesouhlasila) "takové odkladiště myšlenek"... hezky řečeno, moc se stím ztotožňuji. Je mi smutno a tak si sednu a začnu psát...raduji se a zase píši... prostě jsou chvíle, kdy nám ani ti nejbližší nestačí a potřebujeme se " vymluvit" bez přerušování a komentářů. A pak si po sobě třeba za pár dní přečíst co jsme vlastně napsali a kolikrát se musím pousmát a nechápavě vrtím, hlavou, jak je možné být tak smutný(veselý, unavený....) a za pár dní se cítit úplně jinak... rozumíte mi ? Já vlastně ani nečekám odpovědi nebo komentáře, prostě jen potřebuji s někým mluvit víte?

15.8.2010

15. srpna 2010 v 20:39 | Vítr |  Diary
                                                          Ahoj!
                   Mám za sebou děsně náročný výkend. Veliký mejdan a spoustu zážitků, dobrých i jeden zlý.Uprostřed veselého dovádění kolem bazénu tam kdosi vypustil z úst pomluvu tak hloupou a zlou až mne z toho rozbolelo u srdce. Celkový dojem z celé akce je tak jaksi v háji.... sice se pak omluvil a snažil se to nějak vysvětlit, ale jsou věci které se nedají nikdy vzít na spět. Prostě zase jednou přesouvám jedince z" přátel do známých" a neni mi doře na duši....

52 pohádek

2. srpna 2010 v 18:01 | Vítr |  Útržky...
víla

 ... a věděli jste, že jednou za týden je vlastně dvaapadesát dnů v roce? Padesát dva dnů štěstí a lásky a něhy, padesát dva dnů kdy se vše špatné ztratí a zmizí a zůstává jen čisté štěstí. Je to tak moc a nebo mám chtít víc? Jsem moc rád, alespoň za těch padesát dva dnů, kdy se čas jakoby kouzlem zpomalí a než příde půlnoc a kočár se změní v dýni, tak žiju sen...nebo sním pohádku...