Červenec 2010

rozdávání...

27. července 2010 v 14:33 | Vítr |  Diary


                                                  ...můžete milovat až za hrob. Můžete, chtít porozumět tomu druhému a jak žijí ti druzí. Můžete mít trpělivosti jako svatí, a můžete rozdávat lásku třeba na kýble. Přezto všechno, vám nebude souzeno dočkat se nějaké odezvy. Čím více se budete snažit rozdat, tím méně se budou ti okolo vás snažit reagovat stejně. Nakonec musíte dojít k tomu co já, a to že je lepší svou lásku a své city ukrývat a dávat jich jen po troškách a velmi opatrně. Jinak si vaše okolí přestana vážit vaší snahy a začne ji brát jako samozřejmost. Nakonec vám nezbyde než jen prázdná dlaň a pusté srdce. Varujte se aby váš partner poznal jak moc ho milujete. Jen nechte své milé v nejistotě, ta totiž jediná dokáže donutit toho druhého, aby vám oplatil stejnou láskou jako mu dáváte vy...

Těsto... :-))

17. července 2010 v 9:12 | Vítr |  Útržky...

                                                             Dnes jsem dostal za "úkol" zadělat kynuté těsto na meruňkové knedlíky. Mouka, mléko, vejce, droždí a tak dále...holky budou vědět. Jen s tou vařečkou je to dost nešikovné. Tak si umeju ruce a pustím se do toho. Povídám si  se ženou a pomalu nořím ruku do té směsi. Propracovávám těsto a vnímám jak hutní a vláční a přestává se mi lepit na dlaně a cítím jak se mi boří prsty do hebkých hlubin. Pomalu mi myšlenky ujíždí do stracena. Ten pohyb dlaní a prsty mi něco připomíná, je tak důvěrně známý a vláčný... To těsto je tak měké a a přilnavé jako...tolik mi to připomíná.... bože já se snad mazlím s těstem, zvednu oči, protože je tu najednou podezřelé ticho a koukám jak se na mne žena tiše usmívá. Pak cítím jak se červenám a vidím stejnou červeň v její tváři... usměji se a pomalu odkládám mísu s hotovým těstem...

Sluneční přístav.....

15. července 2010 v 13:57 | Vítr |  Cesta draka


                                      Po pár klidných okamžicích v nečekaném, ale vytouženém přístavu, opět stojím na cestě tváří proti větru. Po kolena v kalné vodě se deru proti ledovému proudu. Proti nekonečné pustině která nemá konce, jelikož ji nosím ve svém chorém srdci. Jen pár okamžiků jsem cítil tu sílu proudu jako podporu, jako bych byl konečně jeho součástí. Ale vše je pryč. Jen pár hřejivých vzpomínek rozdýchávám uvnitř své prázdnoty a prohřívám si jimy prokřehlé tělo...
                                      Jen na chvilku jsem směl odložit štít a meč a odpočívat po boji s osudem, jen nepatrný zlomeček času mi byl dopřán a já jsem zaň tolik vděčný. Nabral jsem sil k další cestě, k dalšímu boji. K dalšímu nesmyslnému tažení prti proudu...Škoda, že ten přístav nebyl nachystán pro mne. Přesto jsem vděčen za těch pár prchavých okamžiků štěstí a naděje. Budu na ty dny vzpomínat s láskou a úctou... budu své  zraky navždy otáčet k polední straně a v lánech slunečnic lemujícíh rozpálenou, prašnou cestu, budu hledat povědomý přístav.
                                      Teď však konec vzpomínání, je čas jít, pozvednout
 meč a štít nastavit větru......
sen o přístavu...