Nikdy...

Středa v 21:35 | Vítr |  Téma týdne
Nikdy...
Asi, si většina lidí uvědomuje, že jsou v životě chvíle, jež by se daly nazvat křižovatkami.
Okamžiky velkých, ale i malých rozhodnutí, jež mění dosavadní směr běhu jejich života. Někdy víme, že se takový okamžik blíží a někdy, si tuto důležitost dané chvíle uvědomíme, až s odstupem času.
A zrovna takovou křižovatku mám za sebou. Jednu z těch větších. Křižovatku, kterou jsem si moc dobře uvědomoval a na které, bylo mé rozhodování značně složité. Dostal jsem se ve svém životě do okamžiku, kdy jsem se musel rozhodnout, zda se vzdám něčeho, pro mou další existenci velmi důležitého. Něčeho tak zásadního, že mi představa změny, až brala dech.
Byl sem k tomu rozhodování vlastně donucen. Proti své vůli, sem učinil několik opatření, která navenek zajistí zdání změny. Budu se muset na oko vzdát něčeho, co mi bylo roky velmi přirozené a co mne drželo v naději. Pomáhalo mi přečkat mnohé těžkosti a úskalí života. A činilo mi ne li přímo potěšení, tak alespoň tichou, hřejivou radost.
Jak jsem psal, vzdal sem se, ale jen na oko. Abych zabránil mnohem větším a trvalejším ztrátám. Ale Ve skutečnosti je to trochu jinak. Nic sem nevzdal. Neustoupím ani o krok z toho, co sem si kdysi vysnil a budu se dál připravovat na vše, co mi budoucnost může přinést.
Vím, je to možná pošetilé,ale kdo ví, co se může stát, třeba to není bláznovství a třeba se stana zázrak. Protože to je asi jediné, v co mi zbývá doufat. Ale jak říkám, uvnitř jsem se nevzdal a nikdy se nevzdám. Nikdy.
To je totiž mé právo...nevzdávat se svých snů.
 

15.6.2017 21:08

15. června 2017 v 21:28 | Vítr |  Diary
Zahrada zalitá.
Procházka s vlčicí, odbytá.
Pošta roztříděna a odpovědi připraveny k odeslání.
Jen čekám na spánek. Sedím u kompu a snažím se nemyslet na to,co asi dělá.
Je letní večer, dlažba Města musí být rozpálená od slunce a vzduch se jistě plní směsicí večerních pachů a vůní. Pomalu mizí z ulic "dení" turisté a lidi spěchající ze zaměstnání. "Noční" turisté ještě nevyrazili. A tak je trochu volněji, na ulicích a nábřeží...
Tento čas jsem měl nejraději. I světlo bývalo zvláštní a pozdní fotky měly kouzlo neopakovatelnosti.
Možná je v práci a možná, se toulá ulicemi Města, nevím a dle jejího přání, již asi nikdy vědět nebudu. Vlastně je to pro mě nový pocit, nevědět. Nevědět co dělá, nač myslí, nebo zda jí není smutno. Prostě se nezajímám. Jak si přála...
Je mi smutno, stýská se mi ale je to její přání a tak se snažím přivyknout co nejdřív.
Ale je to těžké. Hlava ví, že to jinak nede, ale srdce to stále nechce pochopit a přijmout.
Já se mu to však pokusím vysvětlit. Prostě musí přijmout, že je konec. S příběhem, sny, nadějemi... prostě konec. Jako by přišel Smrť a upozornil na poslední, padající zrnka písku...

14.6.2017 15:15

14. června 2017 v 15:17 | Vítr |  Diary
Již pozítří Město.
Nemohu se dočkat. A naopak, jsem z toho trochu nesvůj.
Město bez Tebe.
Město plné snů.
Město plné vzpomínek.
Město... bez Tebe...
 


12.6.2017 21:08

12. června 2017 v 21:26 | Vítr |  Diary
... Další den končí.
Byl plný práce a starostí, ale myslím, že jsem jej prožil dobře.
Cítím převážně klid. Ne smíření, to zatím ještě ne, ale klid. To proto, že vím jak to bude vypadat dál. Ty se neozveš, to je dané letitými zkušenostmi. A já dodržím, co sis přála. Totiž, že počkám, až se ozveš...
Tento víkend budeme velmi blízko od sebe. Jedu do našeho Města, ale to se nedozvíš a já, až vyřídím co musím, odjedu spět do hor. Vlastně ne tak hned. Chvilku zůstanu a projdu se. Chtěl bych opět cítit hladký kámen, pod podrážkami svých bot. A zažít mírnou úzkost, z nekonečných proudů lidí. Podívat se na místa, kde jsem se cítil šťastný...
Procházet se jen tak a ...
Ano, je to asi směšné, jak se snažím nedat najevo šílenou naději, že budeš mít stejnou touhu vyrazit do starých uliček a v těch nekonečných davech, náhodou potkat mě...

10.6.2017 21:37

10. června 2017 v 21:50 | Vítr |  Diary
Ku podivu to vypadá, že se vracím do "původních kolejí" mnohem snadněji, nežli posledně.
Asi jsem si již zvykl, na tyto "výkyvy" z normálu. A tak se stále více nořím do svých povinností a snažím se svědomitě věnovat, všem svým závazkům. Nakonec to asi bude v celku pěkné léto. Ano, čím více práce, tím dříve otupím vše, co bolí a zaženu nepatřičné myšlenky a vzpomínky, hluboko do zapomenutých koutů mého srdce.
Je to již více jak dva týdny, co jsi mi napsala, jak si představuješ budoucnost a já doufám, že je z mé strany vše tak, jak si přeješ.

6.6.2017 19:57

6. června 2017 v 20:03 | Vítr |  Téma týdne
Ahoj princezničko.
Dnes je zvláštní den. Po třech letech, jsem vzal do ruky foťák a trochu si hrál. Vlastně jsem ho prohlédl již v pátek a zjistil, že je baterie po smrti a tak jsem ihned obědnal novou a dnes ji dovezli.Tak jsem ji nabil a vyrazil k řece ozkoušet. Mám pocit, že fotí skvěle. Ještě jsem se na fotky pořádně nedíval, ale mám "ten pocit", že to dopadlo dobře. Zítra si k tomu sednu a projdu vše, co jsem dnes nafotil a pak se ukáže, co ve mě ještě zbylo...

Splněné přání

3. června 2017 v 21:43 | Vítr |  Diary
Dívat se a dělat, že nevidím.
Vědět a dělat , že nevím.
Toužit a dělat, že netoužím.
Snít a dělat, že nesním.
Psát a dělat, že nepíši.
Žít a dělat, že nejsem...

Vidím Tvou duši, kdykoliv se na Tebe podívám. Ať změníš účes, ať změníš šaty. Stále se dívám srdcem a vidím Tvou pravou tvář, Tvou duši. A do toho, co se tak moc snažíš skrývat jsem se zamiloval...

30.5.2017 21:15

30. května 2017 v 21:34 | Vítr |  Diary
... dýchám, spím, jím piji... snažím se dál žít.
Pracuji dvanáct hodin denně. Snažím se dál žít.
Je dost nepříjemné, že nemám podporu svých představ. Zakázal jsem si snít s otevřenýma očima. Odmítám myšlenky na ni. Kdykoliv si na ni vzpomenu, hvízdám si nějakou melodii. Jen abych soustředil myšlenky na něco jiného. Již sem se naučil, nepojmenovávat ji i v psaném textu. Zatím to vypadá, že jsem našel cestu... doufám. Trochu mne straší myšlenka na to, co bude, až příjde absťák. Zatím si to fakt moc nepřipouštím, ale až začne po čase opravdu scházet, tak to bude teprve těžké. Asi se začnu učit nějaký jazyk...nebo možná složité vzorce. To mi nikdy moc nešlo, tak by to mohlo zaměstnat mou mysl na plný úvazek. Musím s tím skoncovat co nejdříve a pak zase budu mít klid... doufám.
Byl jsem hlupák, když jsem doufal v zázrak. Ale já se fakt těšil. Když ne na společný život, tak alespoň na častější kontakt.
Jak jen jsem byl naivní, já vážně věřil všemu, co mi řekla.
Bude mi chybět, ale již s tím nic nehodlám dělat. Nakonec, až to překonám, tak smažu vše. Kontakty, fotky a i tento blog. Prostě vše, co by mi i mohlo připomínat. Jo a to, že nepotkám sakuru v květu, tak v to musím jen doufat.

27.5.2017 23:19

27. května 2017 v 23:30 | Vítr |  Diary
Čekám na půlnoc.
Jen tak, bez nějakého důvodu.
Prostě jsem si řekl, že jsem zvyklý čekat a tak proč nečekat na půlnoc.
Jistě, někdo by mohl podotknout, že půlnoc neuteče. Nemusí se na ni přeci čekat, když každou noc přijde sama. Ano, je to nepopiratelný fakt. Přijde, ale na druhou stranu, když někam jdete a jste očekáváni, není to lepší pocit? Je, viďte. Tak pro to, na ni čekám. Aby se cítila očekávána, vítána...
Na víc, jsem si uvědomil, že je to asi jediné, bezpečné očekávání, jež si mohu beztrestně dovolit. A nic mne to nestojí, tedy krom spánku, ale stejně poslední dobou nějak špatně spím. Tak se mohu na místo špatného spánku, těšit na příchod půlnoci. Ta alespoň chodí včas...

26.5.2017 22:48

26. května 2017 v 23:03 | Vítr |  Nezaslaná pošta
Ahoj
Nevím, zda si to uvědomuješ, ale byla si to Ty, kdo se po letech "chtěl vidět".
Bohu žel jsem neodolal a teď za to zapltím. Opět. Ale to nic, na to jsem již zvyklý. Prostě se na čas naše cesty rozejdou. Já budu opět dělat, že Tě na sítích nevidím a Ty... vlastně ani pořádně nevím, co vlastně chceš . Víš to Ty?
Asi je to jedno. Ale až se opět setkáme, prosím, dělej, že mne neznáš. Bude to bolet méně, nežli to, co se stalo teď.
Pokud si ke mě někdy něco cítila, prosím, už mne nech odejít. Nepotřebuješ mou podporu, nepotřabuješ žádnou mou radu a upřímě, nevěřím, že si někdy potřebovala cokoliv z toho, co bych Ti dokázal, nebo chtěl dát.
Trvalo skoro pět let, nežli jsem se trochu otřepal a přesunul naší společnou minulost do říše snů a knižních příběhů a moc lituji své slabosti, která způsobila, že jsem na Tvé volání přišel.
Princezničko prosím nepiš nevolej zapomeň na mě. To bude přeci snadné... sakra ještě že sem nechodíš.

Kam dál